Na Hrad: Na koni nebo na praseti?

Česko volí svého prezidenta. Slušnost, kterou reprezentuje jeden z kandidátů, tlačí v kapse jako klíč od zámecké brány, a až moc připomíná lásku a pravdu, pro kterou jsme kdysi zvonili jak šílení. Jenže dnes máme vztek a sny na dálkové ovládání. Druhý z možných, s úlisným šklebem, pak nabízí slevovou poukázku a dárek zdarma – budeme myslet za vás. Ale to už tady bylo. A bylo toho dost. 

Bitva o pražský Hrad, která původně měla být svobodnou volbou českého národa, se změnila v nelítostný boj o to, jestli je lepší uherák nebo vysočina.  Svůj názor musí říct i ti,  kteří salámy vůbec nejí. Fear of lost – strach ze ztráty, že šance, kterou máme právě teď, už se nikdy nebude opakovat. A možná je to dobře. Svobodně a dobře se rozhodnout, je nesmírně těžké, stejně jako za svou volbu nést zodpovědnost.  Vědět, zdali levá nebo pravá strana je fajn. Horší, když si pleteme ruce a střípky toho, co jsme někde pochytili, vydáváme za své,  aniž bychom tušili, jak směšně takové znásilňování cizích myšlenek působí.

Za mého dětství se hluboce uctívalo a naslouchalo  stáří. Tuto malou neplechu, že mě vždy zajímalo to, co bylo, nesu si s sebou životem dál. Chvilka se stářím prodlouží mládí, bez nich bychom tu nebyli – málokdo si to uvědomuje. Úsměv, pomoc, pohlazení nás nestojí nic a pro ně může znamenat naději, že to s námi se není až tak špatné.

Staří lidé v této zemi ztratili důstojnost, mají oprávněný pocit, že překáží a zdržují.  A dost možná už jim dochází, že v rámci výchovných procesů nevložili do svých potomků kód pro zodpovědnost a povinnost.

Naše sotva opeřené mládí je naopak světově dravé. Křičí po školném a bydlení zdarma, svobodě pro kterou se zvonilo na všechny dostupné klíče, ač většina z nich v té době ještě nebyla na světě. Možná byli začeti v obrovské vlně entuziasmu, že železná opona se zvedne a my budeme hrát už jen hlavní a krásné role. Říkali jsme si pravdu a měli jsme se rádi. A jak už to v po svatební noci bývá, i do manželství přijdou všední dny. Svoboda už nás tak neoslňovala, když jsme nesměle nakoukli za pohraniční mez k sousedům a zjistili jsme, že tam se taky musí pracovat a také nic není zadarmo. A úplně nejvíc nás bolelo, že to jakým směrem se dáme, budeme muset vymyslet my sami. Dřív to za nás dělali druzí a my jen tiše hudrovali. S léty v nás rostla zlost jako úroky na hypotéce, jejíž dosah jsme nedomysleli. Zazpívat si při práci nebo se od srdce zachechtat nás nebaví ani doma, natož si tu rozkoš dopřát skotačením okolo pomezního kamene. Přesně jako ten švec v jedné české pohádce. Takhle jsem si tu svobodu nepředstavovali.

Sice nás přestaly symbolizovat bílé ponožky v sandálech, ovšem ta neustálá nespokojenost nám do tváří vryla hyzdivý škleb, jehož metastáze  nás den za dnem nemilosrdně požírají. Stejně jako pocit, že za mou nespokojenost může někdo další.. A přitom ta svoboda, že si smím myslet co chci a pro své sny si sám zaletět s tím, že pokuty cestou hradím ze svého, je nenahraditelná.

Právě probíhající volba prezidenta nás odhalila víc, než bychom si přáli. Mnozí tvrdí, že prezident je jen figurkou, která nemá v tomto státě žádné pravomoce. Prezident by měl ovšem svou zemi dobře reprezentovat. Samozřejmě, pokud nám záleží na tom, jaký obraz o sobě předkládáme. Tady se rozcházím se svými přáteli, kteří volí pana Zemana a zlobí se, že nerespektuji jejich volbu. Nikdo z nich však neuvedl, proč právě tento kandidát si zaslouží jeho hlas. Jen nechtějí, aby ho získal pan Schwarzenberg. Takové vysvětlení u mě neobstojí. Stejně jako hloupé připomínky ohledně zralého věku, spánku během bezvýznamného tlachání, vlastenectví, špatné srozumitelnosti, první dámy, nacistů na svatebních fotografiích. Jak je to hloupé a nemístné, to už rozebrali jiní. Já s tím nechci ztrácet čas – inu, za dobrým koněm se vždycky práší. ;) Jeho šarm, přehled, znalosti,  nadhled a smysl pro humor, je, věřím, trnem v oku mnohým.

Při pohledu na Miloše Zemana si vzpomenu na Marfušu z téměř padesát let (!) staré pohádky, která se, z mise za bezpracným zbohatnutím, vrací domů ve spřežení páru čuníků. Ten pohled stačí jednou ročně, o vánočních svátcích. Nemusíme ho vidět denně – co myslíte?

Mým prezidentem je pan Karel Schwarzenberg.