Brečí taky chlapi?

Domnívala jsem se, že se statistika zabývá sexem a vypitým pivem, ale jeden nedávný výzkum prozradil, že se dají spočítat slzy, které za rok – průměrně – pustíme.  Chlapi tak brečí sedmnáctkrát za rok, což je sice dost, ale pořád o čtyřikrát méně než ženy.

Opravdu nevím, jak k tomu zjištění dospěli. Pravda, muž možná v dotazníku zaškrtne „ano mám sex 1x týdně“ a pomyslí si:“ tak Franto, zas příští rok.“ Ale přiznat se, byť statisticky, k slzám, tak to si nedokážu představit: „Tož občas čas od času si zabrečím, tak jednou za měsíc, dva... pár slz pustím. Nad výplatní páskou, nad manželkou, když se vrátí z nákupu (a přitom šla jen pro dvě, tři věci).  Přece jen jim „od malých filutů“  bylo vštěpováno, že správní chlapi nikdy nebrečí.  Natož celé čtyři minuty, jak se dopídila zmíněná statistika. Můžu vám říct, že ty čtyři minuty pohledu na plačícího muže by byly pekelně dlouhé. Co dělat v té chvíli? Podávat kapesníky? Rozbrečet se taky? Začít ho bodře plácat do zad není doporučováno, zvláště na veřejnosti. Žena by mohla být obviněna z fyzického týrání muže. „Mluvením do duše“, hrozí, že mužský pláč přejde v usedavé štkaní, protože muži jsou citlivá stvoření a brečí právě z důvodu soucitu nebo rozpadu vztahu. Takže vězte: vžitý názor, že chlap nad rozchodem mávne rukou, je tedy úplná hloupost.  Jestli to v dané situaci může být útěchou, to nevím.

Na rozdíl od mužských slz (roněných většinou někde v soukromí), ty ženské mají často vyděračské rysy. Stačí, aby větu „ty už mě nemáš rád“, doplnilo zavlhlé oko a oběť poslušně skáče, jak žena píská, tedy pláče. Žena si tak určitě něco udělá, uteče, nebo to řekne mamince. Nebo nejčastěji všechno dohromady. Odolat ženským slzám mohou jen citoví kameňáci a otrlí drsňáci Ženským slzám se však utéct nedá. Pořád jsou někde v podvědomí. A muž letí do parfumérie, klenotnictví, květinářství, cukrárny, zastavárny, do hospody, zkrátka vše pro to, aby ten proud slz zastavil.

Kdysi dávno jsem byla v kině na filmu, který končí smrtí hlavní hrdinky. Šlo o ten druh filmu, který vyberou ženy a muži prostě jít musí. Když se v sále rozsvítilo, většina pánů štkala do kapesníku a utírala si oči. „To bylo táááák smutný,“ řekl starší pán vedle mně. „Vidíš, to je dobře, aspoň si mě budeš víc vážit. Až přijdeme domů, tak můžeš vyluxovat,“ dodala s úsměvem jeho partnerka.  Ženy byly většinou „ledově chladné“. S úsměvem na rtech pohlížely na své "zpracované partnery." Dokonce nás podezírám, že tyto filmy vybíráme záměrně. Probudit v muži city, zavrtat se do té jejich ulity... A ve chvíli, kdy film končí, s rozsvícením světel blikne realita...To je ta chvíle, kdy je třeba rychle zaútočit a něco chtít. Co na tom, že to nejsou námi vyvolané slzy? Posloužily stejně tak dobře, aniž jsme slzným kanálkem musely hnout!

Další taktikou je  lákání na pořádný dlabanec. "Jedl bych, až bych brečel, "pomyslí si muž, když odemyká dveře bytu. Konec náročného pracovního dne, po kterém následoval  šnečí posun domů a na prahu doupěte obrovský hlad, který musí být ukojen. Pohled na prázdný sporák a vymetenou ledničku spustí proud nefalšovaných slz „Sakra proč jsem se vlastně ženil?!“ Ve dveřích se v tuto citlivou chvíli zjeví manželka. Zplihlý vlas a oči plavou. Ztěžka dosedne na židli, podívá se na stejně hladem uslzeného manžela a zeptá se: „Máš mě ještě vůbec rád?“ To jsou přesně ty chvíle, které spouští vražedné pudy.

Když někde slyším, že správný chlap nebrečí, nemohu s tím souhlasit. Proč by si nemohl zabrečet? I když hypotézy, že člověku, který si popláče, se uleví, se prý nezakládají na pravdě. Ani to, že se z těla pláčem odplavují škodlivé látky. Slzy jsou součástí našeho života. Pokud si smíme vybírat, tak pak ty, které tryskají ze smíchu. Přesně ty, kdy prosíme o slitování, protože už prostě nemůžeme. Slzy, které přecházejí do smíchu. Protože ten jednoznačně daleko víc sluší jak ženám tak mužům.

V diskuzi pod mými články, z neznámého důvodu, číhá pomatenec, který si říká Istvan Vinnetou. Jeho jediným cílem je znehodnotit diskuzi hloupými příspěvky, urážkami všech, kteří do diskuze přispějí. Zkusila jsem všechno možné i nemožné a zjistila, že funguje jediné - nereagovat. Proto bych požádala i Vás o stejný přístup. Nezájem je to jediné co lidem jeho typu vadí. Zastávám názor, že lidé, kteří na sebe chtějí upozornit jen urážením a ponižováním druhých, si naši pozornost nezaslouží.

Děkuji za pochopení.

Vaše

Hana Novotná