Holka do pohody

„Mám malý stan…“ Zněl mi v uších starý song. „Zavři to! Táhne mi na nohy.“ Zařval už totálně neromanticky. Když já nemám ráda… malej prostor,“ vzlykla jsem lítostivě.

Bylo mi dvacet a poprvé jsem spala pod stanem a nebyla schopna kloudně vysvětlit, proč musím mít aspoň jednu nohu vystrčenou ze stanu. „Nalítaj nám sem komáři,“ argumentoval logicky, ale na mou diagnózu městská rozmazlená klaustrofobie to prostě nestačilo. „Fajn, otevři si okýnko,“ svolil rezignovaně a praštil s sebou zpátky do spacáku. Po kolenou jsem se po nafukovačce doplazila k malému síťovanému nic. Přilepila jsem na čtvereček, který skýtal možnost úniku ze skličujícího plátěného sevření, nos. „To mi nestačí…,“ zakňourala jsem. Spala jsem v autě. Sama. A otevřela jsem si trošku všechny čtyři okýnka, abych si aspoň trošku vynahradila prožitý stres ze stanu.

Ráno jsem probudila ve formátu sedačky Peugeot 405. Dobelhala jsem se do společné sprchy. Ve dvou ze tří stála hodně kalná voda, v té třetí obtloustlá Němka v župánku šamponovala svého čtyřnohého mazlíčka. Z kosmetické tašky mi vypadly natáčky. Vyčistila jsem si zuby a pozorovala přitom své fungl nové bílé tenisky. „Co já tu vlastně komu dokazuju,“ pomyslela jsem si, když jsem si malovala řasy.

Při zpáteční cestě jsem minula několik stanů, ve kterých by se dalo i stoupnout a s velikými okny. Několik párů očí mě propíchlo očima skrz naskrz. Tam a zpátky a ještě dál. Měli bágly na zádech a žádné pochopení pro nutnost mého každodenního nastavení přirozeného vzhledu. „My nebudeme snídat?“ pípla jsem. Poslušně jsem se zakousla do odporné polystyrenové nástěnky, i když jsem si představovala kafe a pusu. Klopýtala jsem za partou, kterou jsem trhala.

A to všechno proto, že jsem chtěla být holka do nepohody. Ta, která se nemyje a pot jí sluší. Kapičky dovádějí na dokonalém těle, které právě zdolalo Dachstein a klidně do sebe hodí velké pivo na ex. Krkání žádoucí, stejně jako hurónský smích na vlastní účet.

Mou dvacítkou cloumala nejistota a stud za každou pihu navíc. Holky do nepohody mají tenisky. „Jak je možný, že nemáš vůbec žádný tenisky?!“ řekl a jednu mi jako vánoční dárek zaplatil. Druhou jsem si koupila sama, protože v jedné bych byla jen poloviční holka do nepohody a vyrazila na svoje první rande s českou vesnicí, kde dostala na frak má představa, že prasátka jsou růžová a mají roztomilý zatočený ocásek. Skousla jsem i zašedlou ovečku a tvářila se, že míchat krev v obrovském hrnci je čest, které si neskutečně vážím, a že mi ani trošku není šoufl. „To není holka do života,“ slyšela jsem ortelovat jeho matku, když jsem se vracela ze záchodu, kde jsem odložila snědený mozeček.

Ještě hodně dlouho poté jsem si myslela, že ta pohoda je skrytá v metrech odvahy, nakolik se dokážu přiblížit ke krávě, která potřebuje podojit, a že vlastní marmeláda a znalost receptu na lák z okurek má cenu zlata. Klukům, které jsem znala, se líbila ochota podřídit svůj sen jejich životu. Z lodiček do kterých stačilo vklouznout, jsem se okovala do tenisek, ke kterým bylo potřeba se ohnout a zavázat je. Když jsem žehličkou opakovaně vjížděla do záhybů u košil s dlouhým rukávem, zdála se ta pohoda nekonečnou.

Vším čím jsem byl, byl jsem rád, říkám si úsměvem, stejně jako klasik, když dnes s gustem vklouznu do milovaných lodiček a tenisky v koutě poslušně čekají na svou sportovní chvíli. Tolik mě omámila vedlejší role holky do nepohody, že jsem si netroufla pomyslet na tu hlavní. O pohodě. Mojí.