Papinův hrnec: Co se doma uvaří, to se doma sní

Jedna Jihlava poprask nedělá. S další vraždou se stane jen uzlíkem na oprátce nejtěžších zločinů, které se udály na území naší republiky. Ovšem brutalita, s jakou dva chlapci na prahu dospělosti sprovodili ze světa patnáctiletou dívku, bije na poplach.  

A třetí hoch, který byl vrahům k ruce, je spolupachatelem stejně jako všichni ti, kteří tuto událost připisují daňovému vyrovnání s dnešní, vskutku nemilosrdnou dobou. Takové věci se prostě stávají, je to nemilé, ale pokud se to netýká přímo našeho nejbližšího okolí, maximálně utrousíme jaká je to „hrůza“. To aby lidstvo vědělo, že s tím hrubě nesouhlasíme, a pod svou vlastní střechou máme rozhodně všechno pod kontrolou. „Slyšíš mě?!“ ohnutá záda za počítačem cosi naštvaně zabručí. A my víme – hurá, žije - a doufáme, že i to ostatní je tak nějak v mezích normálu. Drogy, holky, pohlavní nemoci… Však ještě máme křeč v ukazováčku z neustálého upozorňování, co se může stát, když…

Bez počítače ani ránu!

     První kroky ze školy vedou k domácímu počítači, který se stává jediným společníkem pro nekonečné chvíle. Jakékoliv omezování probouzí vzdor.  Však sami nejsme jiní a víme, jak těžko hledáme slova, když se potřebujeme slušně vyjádřit. Ztratili jsme snad zcela schopnost hovořit, psát rukou, slyšet i něco jiného než zvuk zahájeného chatu? Jsme přece v neustálém kontaktu s lidmi, a přesto tak zoufale sami. Zapomněli jsme, co jsme si to vlastně nadrobili do klávesnice a kolikáté kafe už dnes máme. „Narovnej se a natáhni si ty kalhoty, prosím tě! Hrajeme si zas jednou na rodiče, který si všímá, jak to naše dítko roste… To my v jeho věku jsme pořád byli venku. Kolo, kameny, klacky, bláto, čolci, šťovíky, hra na doktora a tajný bunkr na kopci, a jak nám bylo fajn. Za nás se k doktorovi s bolavými zády nechodilo a zrak sloužil až moc dobře. No…prostě jiná doba, která si žádá jiný přístup. „Skočíme si na pizzu do centra? Jako dřív?“ zazubíme se zkušebně. A odtušené „tssssss“ si přeložíme jako vrchol možné komunikace, kterého je možné dosáhnout. „Kdykoliv za mnou můžeš přijít. To je ti, doufám, jasný…,“ sbíráme alibi pro svůj útěk do internetového světa, na který jsme se celý den v práci tak těšili. Ještě rukou žertovně pročísnout pečlivě nagelovanou parádu na hlavě našeho teenagera, a pro dnešek máme s tou řeholí zvanou výchova, padla.

Jezdím dobře, jezdím rád.

     A taky se může stát, že někomu bude vadit, že náš potomek, ač ještě není plnoletý, a postrádá jaksi řidičský průkaz, do školy jezdí autem. Možná mu ujel autobus, nebo to není dost důstojný dopravní prostředek pro budoucího génia. Je tak všestranně talentovaný, a řídí skoro tak dobře jako my. Když tankujeme plnou nádrž, přejeme mu lepší budoucnost. Lehčí, než byla naše cesta k ní. A oklepeme se při představě, jak by se zcela jistě před spolužáky znemožnil, kdyby ke škole přijel třeba na kole... Identifikace těla zkrouceného pod černou igelitovou plachtou vzbuzuje na jedné straně nevídanou bolest a na druhé vztek na všechny, kteří za to mohou. Policie, druzí pomalí řidiči, špatné silnice, povětrnostní vlivy, bývalá manželka, tchýně. Zrcadlo místo sobě nastavujeme společnosti. Je to tak snadnější.

Do extáze bez nesnáze.

     Stalo se tak nějak součástí naší každodennosti, která už ani nešokuje, že někde zemře mladý člověk. Pod koly auta, kterým se řítil šílenou rychlostí, a na cestu na onen svět s sebou vzal i další tři spolužáky. Vlivem povzbuzující drogy – světe div se, že dnešní mládí potřebuje nahodit, aby si ten "zázrak zvaný život" užilo. Pro rodiče je pak žití často jakýmsi nutným zlem, což brbláním dávají najevo. Není pak divu, že poupě má z květu takový strach. Strach, že se budou podobat nám. Svou sílu a individualitou mohou dokázat jen prostřednictvím virtuálního světa. Stará moudrost, že ten kdo si hraje, nezlobí, dostává na frak. Neznalost venkovního světa stírá rozdíly. Brutalita a následná smrt jsou nástroji k řešení problémů. 

     Spolužáci, bývalí kamarádi mladistvých vrahů komentují jejich činy s neuvěřitelnou agresivitou – až s mrazivě děsivou podrobností popisují, jaká muka by pro ně za trest sami připravili. Používají tak vulgární výrazy, před kterými by zčervenal studem i svět nejtvrdšího pornografického průmyslu. Dospělí toto kvitují pokyvováním hlavy – lépe by to sami nevyjádřili. „Ti hajzlíci“ si stejně nic jiného nezaslouží.

     Neměly by pro nás agresivní reakce našich dětí být podnětem k zamyšlení? Kde se v nich bere taková zlost, nespokojenost… mají přece všechno, a často bez sebemenšího, vlastního přičinění.

     Nemělo by nám jejich mlčení vzít náš klid? A jistotu, že jako rodiče jsme dokonalí, a přidáváme li stále ty stejné ingredience, v pečlivě odměřeném množství, nemůže se, ani při zvýšeném tlaku při vaření v Papinově hrnci, vůbec nic stát?