Fanfán Tulipán

     „Jak se poznáme?“ Jeho hlas v telefonu slyšela poprvé, ale chutnal jako první pusa a stal se neodbytným evergreenem, který se vpije do kůže a rozvlní boky. Ten dávno zapomenutý tetelivý rytmus, kdy se hlava svůdně zakloní, a konečky vlasů zalechtají na lopatkách. 

A skvěle padnoucí tepláky do zvonu laškují s kotníky. Sem a tam a zase zpátky jako podvečerní příbojové vlnky. A jen s několika neočekávanými slovy po drátě je tu najednou chuť vytáhnout žaluzie, které skrývají zaprášená okna, nebo je dokonce i umýt! Jak je to možné? To se přece má odvíjet úplně jinak!

     „Budu mít černý kabát.“ Pobaveně přistoupil na hru fantů: „Já tedy červený deštník“, a jeho hlas zněl jiskřivě, nezaskočeně a vůbec byl ve výhodě. „Třeba bude ošklivej,“ utěšovala se, když schovávala teplákovku pod černý plášť. V té představě, až se to stane, tak měla mít šaty a dokonalý účes a být tak okouzlující, že i on – obratný a zkušený řečník – ztratí řeč, dech i soudnost, která bere odvahu konat věci bláznivé. Naučeným pohybem prohrábla dlouhé vlasy, které za jiných okolností bývají i ozdobou. Vanilkový cukr na prstech je slepil do pramínků. Čas svátků vánočních se blížil stejně nezadržitelně jako právě dohodnuté setkání, které bůh ví proč podlamovalo kolena a vnášelo podivný neklid do každé části těla. Z jindy zaběhnutého a dobře ovladatelného stroje je banda neposlušných, pubertálních výrostků. Třeba bude ošklivej. Kousla se do spodního rtu v marné snaze vrátit se na zem, kde je tak bezpečně. Přivřela oči a škvírkou v zrcadle pozorovala můru, která právě připálila druhý plech cukroví a má jen cosi převzít a chová se jako poblázněné tele. „Hlavně se nikde nesvlíkej. Za žádnou cenu,“ připomnělo už smířlivějším tónem druhé a rozumnější já. Blíženci to tak mají. 

     „Třeba bude ošklivej,“ uklidňovala se, když na klíčích od bytu hledala dálkové ovládání auta. K místu setkání zbývalo jen pár mamutích, čapích, vrabčích kroků. Netušila, proč si právě teď vzpomněla na tu hloupou dětskou hru. Nohy by si hrály, rozum si odešel bůh ví kam a ruka křečovitě svírala poslední dvacetikorunu na parkovné. Třeba… tam nebude.

     Kalhotky na domácí práce se jí nekompromisně zařízly do zadku a věděla, že pro první a rozhodující dojem bude muset trpět. Předvánoční náměstí zaplněné stánky a svátečně naladěnými návštěvníky, pobrukující v rytmu startujícího vrtulníku, v tu chvíli ztichlo. To Popelka, když vcházela do tanečního sálu, elegantním gestem skryla svůj úsměv pod lehký závoj. Ona věděla, že takové gesto, které by uvolnilo ten její, nebo alespoň lem kalhotek, neexistuje.

     Posledních pár kroků na minové pole, i když se zapřísáhla, že tam už nikdy nevkročí. Kdo důvěru polámanou znovu neriskuje, bolesti se možná vyhne, ale dá se to nazvat životem? Přání elegantní šipky je jedna věc a placák o hladinu druhá. Všechno, co si dokážeme představit, tak si prý i můžeme splnit.

     Byl tam, byl krásnej a měl ramena jak triglavský štít. Všechno bude dobré a ostatní není podstatné. Ne v tuto chvíli. A život ten měl rád – to se na očích hned pozná. Však poctivě a s chutí studovala tu disciplínu „jak se neutopit“ od první do poslední minuty v milovaných filmech pro pamětníky. Konečně držela hlavu vítězně nad hladinou, chlorovaná voda štípala v nose, očích, ale měla to za sebou. Už nebyla ani nahoře ani dole. „Tomu říkáš šipka?! A mazej znovu!“ Je zajímavé, jak někteří učitelé s rákoskami a bidly nám v hlavě straší dál, i když už dávno nejsme dětmi.

     Se srdcem v krku a několika slovy, které si odněkud půjčila, protože vlastní nebyla k nalezení, popadla desky (o které tu vlastně šlo), a utekla zpět do svého světa. Do bezpečí ověřených ingrediencí, prověřeného koření. Přestala vnímat chuť, necítila vůni a myslela si, že tak to má být a bude. Bez bolesti, ale i bez chuti.

     A pak, vždy když to vůbec ale vůbec nečekáme, přijde noc. A my se za každou cenu musíme jít napít nebo vyčůrat. V tom důvěrně známém prostoru, kde i potmě známe každý kout, bosou nohou stoupneme na zapomenutou Lego kostku. Ta bolest je strašná a zapamatovatelná už tím, že musíme držet jazyk za zuby. A vděčnost za ni cítíme teprve tehdy, když se nám po jedné noze podaří doskákat zpět do postele.

     Do prkýnka pekelnýho, to bolí! Já to cítím. Já..zas žiju :)