Chorvatsko, má lásko 1.

díl I. Fízl

Chorvatsko toho pozdního listopadového večera roku 1994 se mi ani trochu nelíbilo.

Vydatný liják urputně bušil do oprýskaných domů…všude prázdno, ticho , žádná světla…

…hořký zápach války, která tudy před několika měsíci prošla...

Ale pak se rozednilo, oprýskané domy zalilo slunce… a já poprvé uslyšela  tu jejich „hatmatilku“…a zamilovala jsem se

… do nádherný země, která má kromě fyzické krásy - duši, temperament, lehkost bytí, výborný kafe, slunce, který víc hřeje, a všechno to vydatně balzamují burou našlehané mořské vlny.

Seznamování s chorvatštinou bylo pozvolné a úsměvné. Začala jsem titulky v novinách, poté  přišly na řadu ženské časopisy. Načtené jsem posilovala sledováním  telenovel…jedna mě zvlášť zaujala. Hlavním hrdinou byl policajt a jeho láska k jakési Eden prošla, jak jinak, mnoha zkouškami.

Zhruba po měsíci každodenního biflování, nás čekal pohovor u šéfa policie, ohledně pobytového víza. Na nerudného malého náčelníka můj šarm evidentně nepůsobil.

Tak jsem se rozhodla omráčit ho svou měsíční, a jak jsem si bláhově myslela…již excelentní znalostí chorvatštiny. Ovšem nedošlo mi, že telenovely nejsou o skutečném životě (od té doby na ně nekoukám), a že si tam lidi říkají hlouposti, a to ještě hovorovým jazykem…

Silně nacionalisticky zaměřeného skřítka se mi podařilo  odrovnat už oslovením:

„Pane fízle“!

Před celou předběžného zadržení, z důvodu urážky veřejného činitele, mě zachránila jen intervence našeho chorvatského obchodního partnera.

A manžel dostal radu, aby mě příště…radši nechal doma.