Jako řidič

moc takových chodců nepotkávám, většinou jsou spíš opatrní a když je pouštím musím jim ukazovat aby přešli, jinak by stáli na kraji vozovky jak berani. Ještě technická, světelný rok je jednotka vzdálenosti, nikoliv času.

Re: Jako řidič

:) Technika mi nikdy nešla - díky za opravení. S opatrnými chodci je problém - člověk je pouští, oni pouští vás a pak ve stejnou chvíli oběma dojde trpělivost :)

Co chtít

Po 40ti letech zkušeností s porušováním pravidel ?  Za tohle může jedna změna zákona až po revoluci, všichni chodci mají přednost, no a oni to ti chodci chápou,jako že absolutní přednost

Re: Co chtít

Přesně tak. Měl by jim to někdo vysvětlit, že tomu tak není. Pak se zbytečně zlobí a koupou nám do aut :)

Ahoj Hančí,

že by si někdo troufl kopnout do autíčka? V Česku ? To by přece riskoval život .

Pa a měj se

říkanka je od Jana Vodňanského, žádní Plastici

ahoj kočko

Hani

nemám slov

taky nazor

Tolerance či netolerance skutečně nezávisí na tom, zda je člověk chodec nebo řidič, ale spíš na povahových rysech onoho člověka. Mimochodem jen tak pro informaci- chodec smí přejít vozovku všude tam, kde to není výslovně zakázáno za předpokladu, že přechod nebo jiné místo přecházení je dále než 50M(tady nemá samozřejmě přednost před automobilem).  Nechápu tedy vašeho imaginárního policistu s bločkem..??

Mně řidičák pomohl...

... v tom, že jsem si vyzkoušela i tu drouhou roli, roli řidiče, kterému občas někdo skočí před auto. Sama jsem pak ohleduplnější chodec. Komunikace s řidičem, očni kontakt, úsměv a poděkování, když mi na přechodu zastaví, je pro mě standard - sice to dělat nemusím, ale beru to tak, že to zpříjemní cestování oběma stranám. Na sedadle řidiče mě pak vytáčejí chodci nebo hlavně chodkyně, které na přechodu nikam nespěchají nebo, stojící u přechodu, řeší patrně zásadní životní otázky jež je nutno vyřešit okamžitě, a blížící se řidič pak neví, na čem je. Autorka to všechno hezky shrnula v závěru.

to není o řidičích a neřidičích

.... sama jsem neřidič, z důvodů vady zraku nemůžu řidičák mít, ale určitě nejsem chodec, který spoléhá na "chodeckou imunitu"...  obvykle zastavuji i kousek dál od přechodu a dávám řidičům přednost, pokud ale vidím, že staví, tak pokývnu na poděkování a rychlejší chůzí přecházím... v naprosté většině případů se snažím navázat oční kontakt - komunikaci s řidičem a reagovat dle situace... třeba lehce popoběhnu, vidím-li, že přibržďuje a chce zastavit - ať jede pokud možno plynule... Pohybuji se pravidelně s canisterapeutickým psem, nejsme moc k přehlédnutí, a tak často třeba řidiči MHD přibrzdí, pozdraví... a pokud v rámci canisterapie s našimi handicapovanými klienty nacvičujeme přecházení silnice (ať už na semaforech nebo ne), tak v 99% případů potkáváme slušné, spolupracující řidiče a předáváme si úsměv.... Říkám si, že - pokud nemohu počkat pár sekund - tak bych na tom byla s životem dost mizerně.... vždyť umění zastavit se prodlužuje život... :-))

Nejde o říkanku

ale o písničku od Plastic People (původně Hush)